Poprvé jsem Phila Marlowa četl když mi bylo asi 14let. Bylo to pro mě zjevení, tolik slov, napětí, mrtvoly a hlody. V té haldě knih co jsem v mládí četl /třeba i tři knihy týdně/ jsem to ale bral, jako další, co se dá přečíst. Dojmy jsem překryl další knihou.
Podruhé, už ani nevím proč, jsem se k sedmi románům drsné školy, dostal po deseti letech. Už jsem chápal sexuální narážky, chlast, brutalitu policejní, HLAVNĚ atmosféru té doby a hlody. Tenkrát jsem přesvědčoval kamarády ať si také přečtou, měl jsem pocit, něčeho nového, krásného, vtipného.....nikoho jsem samozřejmě nepřesvědčil.
V těchto dnech, po dalších asi deseti letech, jsem náhodou v antikvariátu našel knihu, kterou jsem neznal. Povídky Raymonda Chandlera..... a dal se znova do čtení.
Tentokrát jsem to ale vzal trochu jinak. Jako první jsem si pustil Mazaného Filipa (úžasná pocta R.CH.) a pak jsem POMALU četl knihu za knihou...děj jsem znal, zápletky také. Vychutnával jsem si krásu slov, kterou Chandler tak DOKONALE napsal. Určitě to je i překladem, mám vše předlistopadové vydání, ale styl jakým psal, je pro mě naprostým vnitřním orgasmem. Snad podruhé v životě /první byl Vladimír Merta ve svých písních/ jsem si bral k ruce slovník cizích slov.....
Neznám nikoho, kdo by dokázal popsat věc denní potřeby na tři stránky s takovou bravurou !!! :)
Chtěl jsem zde uvést, alespoň jeden výstižný kus. Normálně ho přepsat, práva nepráva. Jenže co ? Jak rozděluje blondýny? Jeho pohled na politiku ? /btw: nic se nezměnilo/, popis místa činu? nebo monolog policisty na řeholi jeho práce ?
Neumím si vybrat. Ale něco mi hlavě utkvělo.
Cituji: Šel jsem si do kuchyně uvařit kávu - kopec kávy. Hustou, silnou, hořkou, vroucí, krutou, sprostou. Životní šťávu unavených.
Smekám pane Chandlere a obdivuji se Vám.